Žákava - odřeknuté a nakonec odehrané

Nakonec jsme hráli ve stodole ve východním cípu obce. Improvizované podium z palet a sádrokartonu posloužilo dobře. Byla to pro nás taková trochu vzpomínkovka, protože Vojta byl v Plzni na škole ve stejné době jako já (Honza) na vojně v Rokycanech. Někteří známí bohužel museli prchnout už před začátkem. Hráli jsme asi od 18 téměř do 22 s pauzou, kterou vyplnily místní mladé talenty, slušně hrající holka s akustickou kytarou a pak dvě místní teenagerky, oboje dobře zazpívané. Z druhé části našeho výstupu se to do další kapely nenásilně přelilo tak, že nám báječně vypomohl jejich basák s nějakejma staršíma jednoduššíma, které Vojta musel hrát na kytaru, dva tři kousky jsme si vypůjčili od spřátelených kapel. Předtím zazněl i Houdini, což by měla být titulní píseň našeho CD. I když bez Zbyňka, tak sklidil ohlas, protože Terka se do toho opřela. Nabustřená kytara, i když naladěná, v záplavě těch tóninových změn a chromatických posunů akordů zněla trochu rozjetě, ale to k tomu patří. Tuhle píseň vlastně zachránila naše první zpěvačka Klára, protože jsem pod vlivem striktní teorie vážné hudby, kterou jsem se tehdy pročítal, zapochyboval o těch podivných kombinacích akordů a začal jí hrát úplně na jiné harmonie, ale nějak jí zaujaly právě ty šílenosti, takže jsem ty akordy zase odněkud vyhrabal. Dost lidí dorazilo z Mikovic u Kralup, takže nějakou podporu jsme měli od začátku, místní byli taky moc fajn, nakonec jsme hráli takové dřevní, ještě z počátků a předpočátků, které jsme hrávali ve zkušebně v hospodě na Krétě právě v Mikovicích nebo ještě dříve. Poslechli jsme asi hodinku další kapelu a pak se vydali na noční jízdu trochou mlhy domů a provázel nás Johnny Winter v autopřehrávači, který tam vystřídal Jarabáky s jejich albem Díra, kteří nám vyhrávali na cestě tam. Navigující Vojta se najednou probral z polospánku a zatřásl se mnou v mírné panice s tlumeným výkřikem vstávej pod dojmem, že taky spím, což mě rozesmálo. Zůstával jen Martin, nakonec se jamovalo prý skoro do šesti do rána, sousedi byli obeznámeni a naštěstí vypadali v pohodě, s hlasitostí se to nijak nepřehánělo a navíc už nebylo žádné vedro na dokořán otevřená okna. Někteří spíš zašli přátelsky prohodit slůvko, když jsme nakládali.